Visa je zpět na novém maximu. Za minutu zpracuje půl milionu transakcí

Z Fresna vznikla mýtná brána světového obchodu

Ještě relativně nedávno šlo akcie Visa koupit výrazně levněji, dnes se už opět vyhřívají na novém historickém maximu. Společnost totiž nemusí půjčovat peníze, vyrábět karty ani přesvědčovat lidi, co si mají koupit. Stačí jí, aby platili. Z infrastruktury vybudované k odstranění papírování bank vznikl jeden z nejsilnějších síťových byznysů světa. Takže se asi shodneme, že Visa je kvalitní firma, ale otázkou je, kolik má smysl za tuto kvalitu zaplatit. Dnes má Visa tržní kapitalizaci na úrovni 614,6 miliardy EUR, čím se řadí na 20. místo nejhodnotnějších společností na světových burzách. A dnes se podíváme na to, proč tomu tak je.

Pohlédneme trochu do minulosti. Příběh Visa nezačal technologií, ale problémem, který začátkem 20. století čím dál tím více trápil americké obchodníky. S rozvojem prodeje na splátky mohli zákazníci nakupovat zboží bez toho, aby celou částku zaplatili okamžitě. Pro obchodníky to však znamenalo ověřování bonity každého zákazníka, správu tisíců malých účtů, rozesílání faktur a riziko, že peníze obdrží až za několik měsíců.

Většina bank se do tohoto byznysu příliš nehrnula. Výjimkou byla Bank of America, která v roce 1958 představila kreditní kartu BankAmericard. Aby vyřešila klasický problém, že platební karta je užitečná jen tehdy, když ji současně používají zákazníci i obchodníci, zvolila banka radikální postup. V rámci akce známé jako „Fresno Drop“ rozeslala předem schválené karty obyvatelům kalifornského Fresna, kde už přibližně 45 % lidí mělo účet u Bank of America.

Spotřebitelská část sítě tak vznikla prakticky přes noc. Obchodníky nebylo třeba dlouho přesvědčovat. Kreditní karta je zbavovala administrativy spojené s poskytováním vlastních splátkových úvěrů. Autor Joe Nocera popisuje případ menší drogerie, která měla tři pracovnice starající se zhruba o 1 500 zákaznických účtů každá. Měsíčně rozesílala faktury na částky jako 4,58 či 12,82 USD a platbu čekala několik měsíců. BankAmericard přenesla velkou část této práce a rizika na bankovní systém.

Model ve Fresnu fungoval a Bank of America ho začala rozšiřovat po Kalifornii. Problém nastal při expanzi za hranice státu. Regulace zavedená po Velké hospodářské krizi omezovala bankám působení přes hranice států, a proto Bank of America začala systém licencovat dalším bankám. A jak správně tušíte, právě zde se ukázala největší slabina.

Představme si zákazníka z New Yorku, který si během dovolené na Floridě koupí drahý kabát. Pokud hodnota nákupu překročila stanovený limit, prodavač musel telefonicky kontaktovat svou banku. Ta pak sjednala banku zákazníka, která ověřila dostupný úvěr a informaci poslala zpět prodavači. A to byla pouze autorizace. Na konci dne si banky fyzicky posílaly doklady, aby si vzájemně vyrovnaly transakce. Čím více bank program využívalo, tím složitější systém vznikal. Náklady rostly natolik, že některé partnerské banky začaly uvažovat o odchodu z BankAmericard.

V roce 1968 proto Bank of America svolala setkání licenčních bank. Mezi účastníky byl Dee Hock, viceprezident National Bank of Commerce v Seattlu. Jeho myšlenka byla vytvořit samostatnou organizaci spoluvlastněnou bankami, jejímž jediným úkolem by bylo automatizovat komunikaci, autorizaci a vyrovnání transakcí mezi nimi. Hock později napsal, že organizace schopná garantovat, přenášet a vyrovnávat transakce elektronicky 24 hodin denně po celém světě by získala trh představující prakticky každou výměnu hodnoty na planetě.

Dostal za úkol ji vybudovat. Přibližně o rok a půl později už existoval základ systému, ze kterého se postupně stala Visa. A právě zde se začal rodit jeden z nejsilnějších síťových efektů moderního kapitalismu. Každá nová banka učinila síť atraktivnější pro obchodníky. Každý nový obchodník ji učinil užitečnější pro spotřebitele. Více spotřebitelů následně motivovalo další banky a obchodníky, aby se přidali.

Kruh se uzavřel a začal se sám zrychlovat. Dnes se Visa často přirovnává k zpoplatněné dálnici globálního obchodu. Za jednu platbu jde o malý poplatek, přibližně 0,07 USD plus 0,11 % z hodnoty transakce, což v průměru vychází asi na 0,15 USD. Druhá část rovnice je však jiná káva. Při přibližně 783 milionech zpracovaných transakcí denně jde o více než půl milionu transakcí každou minutu. Jednotlivé mýto je zanedbatelné. Hodnota vzniká z počtu aut, která po dálnici projedou (doufám, že každý pochopil metaforu).

Visa nemusí předvídat, jak budete platit

Největší síla společnosti podle mě spočívá v tom, že v mnoha případech nemusí předvídat vítěze další platební revoluce. Kreditní karta, debetní karta nebo mobilní peněženka mohou pro spotřebitele vypadat úplně jinak, ale transakce může přesto v pozadí projít stejnou sítí. Morningstar proto hodnotí Visa jako firmu s širokou ekonomickou příkopu (konkurenční výhodou). Na základě jejich analýzy spolupracuje asi se 14 500 finančními institucemi a její síť akceptují desítky milionů obchodníků. V USA, Evropě, Latinské Americe a regionu Blízkého východu a Afriky má podle dat Nilson Reportu více než 50 % podíl na objemech nákupů.

Co je zajímavé, Visa zpracuje přibližně dvojnásobný počet transakcí než její nejbližší konkurent Mastercard. Vybudovat konkurenta podobného rozsahu proto nestačí technologicky. Nová síť musí najednou přesvědčit banky, obchodníky i spotřebitele, aby ji používali. A zde funguje mechanismus, který Visa chrání: čím větší je síť, tím těžší je postavit proti ní další síť. Více o porovnání s Mastercard najdete v článku níže:

Akcie Visa vs. Mastercard, ktoré sú lepšie? (2025)

Na číslech je dobře vidět, proč je tento model tak atraktivní. Ve fiskálním roce 2025 prošlo sítí Visa více než 14 bilionů USD plateb. Provozní marže dosáhla asi 66 %. Průměrná návratnost investovaného kapitálu za posledních pět let byla cca 40 %, přičemž bez goodwillu a dalších nehmotných aktiv dosahovala až 81 %. Ani třetí fiskální čtvrtletí 2026 nenaznačilo, že by se tento motor zastavoval. Čisté tržby při konstantních měnových kurzech mezisročně vzrostly o 13 %, po 16% růstu v předchozím kvartále. Objem plateb se zvýšil o 10 %.

V tom spočívá síla tohoto byznysu. Jednoduše řečeno, Visa už má svou „dálnici“ postavenou. Provozovat globální platební síť je drahé, ale každá další transakce firmu stojí jen velmi málo. Když tedy projde sítí více plateb, tržby mohou růst mnohem rychleji než náklady. Zvláště důležité jsou přeshraniční transakce, protože pro karty patří mezi nejvýnosnější. Jejich objem po vyloučení vnitroevropských plateb vzrostl o 12 %, oproti přibližně 11 % tempu v několika předchozích kvartálech. Pomohl především internetový obchod. Slabší cestovní ruch související se situací v Íránu zároveň kompenzovala mistrovství světa ve fotbale.

Spotřebitelské výdaje zatím zůstávají odolné. Z dlouhodobého pohledu Visa navíc stále profituje ze snižování podílu hotovosti. Elektronické platby překonaly hotovost v globálním měřítku teprve před několika lety a zejména rozvíjející se ekonomiky stále nabízejí prostor pro další růst. Firma přitom nemusí velkou část vydělaných peněz vracet zpět do továren nebo drahých výrobních zařízení. Výsledkem je vysoký volný cash flow, z něhož Visa může financovat inovace a zároveň vracet kapitál vlastníkům.

Za posledních pět let představovaly dividendy a zpětné odkupy přibližně 93 % volného cash flow. Management se zároveň vyhýbá velkým akvizicím. Největší historickou transakcí bylo převzetí Visa Europe za přibližně 20 miliard USD v roce 2016, čímž se definitivně spojila globální síť a integrace byla prakticky dokončena ve fiskálním roce 2018. Brett Horn, analytik MorningStar, tento krok hodnotí jako logický.

V poslední době se pozornost přesouvá spíš k menším technologickým sázkám včetně stablecoinů a plateb realizovaných AI agenty. Právě zde se ukazuje další výhoda firmy Visa. Nemusí se za každou cenu bránit novým formám placení. Může se pokusit stát infrastrukturou, přes kterou budou fungovat.

Dokonalý byznys nemusí znamenat dokonalou cenu

Problém Visy začíná přesně tam, kde končí většina argumentů v její prospěch. Kvalita společnosti je natolik zřejmá, že ji vidí prakticky všichni. A trh za ní žádá prémii. Za posledních pět let akcie přinesly výnos 65,1 %. Za posledních 12 měsíců přibližně 9,4 %. Dnešní investiční debata proto není o tom, zda Visa dokáže vydělávat. Jde o to, kolik budoucího úspěchu už obsahuje současná valuace.

---

Průměrná cílová cena analytických domů je na úrovni 423,6 USD za akcii, což oproti aktuální ceně představuje potenciál přibližně 10,5 %. Konsensus Wall Street tak zůstává k Vise poměrně optimistický.

Při pohledu na klasické P/E však Visa rozhodně nepůsobí levně. Akcie se aktuálně obchodují přibližně za 33násobek ročního zisku (S&P 500 se dnes obchoduje na úrovni 26násobku zisků). Během posledního desetiletí se P/E pohybovalo v širokém pásmu od cca 25 až po více než 50. Nejvyšší ocenění dosáhla Visa během roku 2021, kdy byli investoři ochotni za její zisky platit přibližně 50násobek. Dnešních přibližně 33násobek zisku tak není historickým extrémem, zároveň však nejde ani o úroveň, při které by šlo mluvit o výrazně levné akcii. Investor stále platí prémii za mimořádně stabilní, vysoce ziskový a škálovatelný byznys.

A potom je tu regulace. Visa a Mastercard jsou dominantními hráči v odvětví, které se přirozeně dostává do hledáčku politiků, obchodníků i protimonopolních úřadů. Americké ministerstvo spravedlnosti vede proti Visě antimonopolní spor týkající se její pozice na trhu debetních karet. Samostatným problémem je dlouhodobý spor karetových společností s obchodníky. Visa a Mastercard se v listopadu 2025 dohodly na novém návrhu urovnání, který počítá s průměrným snížením interchange poplatků o 0,1 procentního bodu a zrušením pravidla, podle něhož musel obchodník při přijímání sítě akceptovat všechny její karty.

Interchange poplatky nejdou přímo Visě ani Mastercard, ale bance, která kartu vydala. Proto jejich případné snížení Visu naplno nezasáhne. Větším rizikem je to, že obchodníci mohou zákazníky častěji přesměrovávat na levnější způsoby placení. Historická zkušenost ale ukazuje, proč je pozice Visy tak silná. Obchodníci si mohou stěžovat na poplatky, ale odmítnutí karty může znamenat ztrátu prodeje. Spotřebitel tak stále drží značnou část moci.

Osobně považuji za dlouhodobé riziko politickou podporu lokálních platebních sítí. Čínský UnionPay ukazuje, že vlády mohou vytvořit prostředí, v němž globální hráč nedostane stejné příležitosti. Právě rozvíjející se země jsou přitom jedním z hlavních zdrojů budoucího růstu Visy. Budoucnost proto pravděpodobně nebude sporem mezi hotovostí a plastovou kartou. Čím dál větší část souboje se přesouvá mezi karetové sítě, digitální peněženky, okamžité bankovní převody, stablecoiny a platby realizované autonomními softwarovými agenty. Visa se ale zatím nachází v pozici, kdy se může pokusit připojit ke každé další platební revoluci místo toho, aby proti ní bojovala.

To je důvod, proč je tento byznys z mého pohledu tak mimořádný. Visa nevlastní většinu peněz, které její sítí procházejí, a nenese klasické úvěrové riziko bank. Vybudovala infrastrukturu mezi spotřebitelem, obchodníkem a finanční institucí a z každé další elektronické platby si bere malý díl. Ten malý díl je už zmíněných v průměru 0,15 USD. Když ale do rovnice započítáte, že zpracování jedné transakce stojí firmu 0,003 USD, je hrubá marže kolem 98 %. Právě proto má firma jednu z nejvyšších hrubých ziskových marží světa.

Dee Hock před více než půl stoletím pochopil, že největší platební byznys nemusí vlastnit peníze. Stačí vlastnit cestu, po které peníze procházejí. Visa tuto cestu postavila. Pro investora dnes zůstává už jen jedna méně romantická otázka: zda za právo vlastnit kousek této dálnice neplatí příliš vysoké mýtné.

Další novinky ze světa investování.
Akcie společnosti můžete koupit ZDE.