Akumulační vs. Distribuční ETF – Test, který většina z nás nezvládne
Vyzkoušejte jeden krátký experiment. Nepočítejte, jen tipněte. Máte 10 000 EUR, investujete je na 30 let, portfolio se vám ročně zhodnotí o 9 %, což zhruba odpovídá dlouhodobému historickému výnosu globálních akciových trhů. Kolik bude na účtu po třiceti letech?
Většina lidí tipuje částku mezi 40 000 EUR a 60 000 EUR. Tento odhad se nápadně blíží jednoduchému součtu: 9 % krát 30 let je 270 %, tedy 37 000 EUR, zaokrouhleno nahoru na kulaté číslo, které „vypadá správně“.
Správná odpověď je 132 677 EUR.
Ten rozdíl není chyba v počítání. Je to chyba v představivosti. Naše uvažování je lineární, protože lineárně fungoval svět, v němž se formovalo. Dvojnásobně dlouhá cesta znamená dvojnásobnou vzdálenost. Dvojnásobně odpracovaných hodin znamená dvojnásobný výdělek. Exponenciální růst se takto nechová. Psychologové pro něj mají vlastní pojem, exponential growth bias, systematické podceňování toho, kam se složení dostane, pokud mu dáme dost času.
Nejlépe je to vidět na tom, jak je výsledek v čase rozložený. Po dvaceti letech je na účtu 56 044 EUR, tedy za dvě dekády přibylo 46 000 EUR. Poslední dekáda sama přidá 76 600 EUR, více než předchozích 20 let dohromady. Složení nejde rovnoměrně. Většinu své práce odvede na konci, a právě proto se v prvních letech tváří nezajímavě, dost na to, aby z něj mnoho investorů vystoupilo dřív, než se začne dít to podstatné.
Akumulační ETF si přijaté dividendy automaticky ponechává a reinvestuje je uvnitř fondu. Distribuční ETF je zasílá investorovi na účet. Zní to jako technický detail, o kterém lze rozhodnout během třiceti sekund při výběru ISIN. Ve skutečnosti je to rozhodnutí o tom, zda necháte tu dráhu běžet bez přerušení, nebo ji budete každý čtvrtrok trochu zkracovat.
Odkud pochází výnos: Total shareholder return (TSR)
Výnos z akcie nebo fondu, total shareholder return, se neskládá z dividendy a z růstu ceny jako ze dvou oddělených dárků. Skládá se z jednoho výnosu, který se vyplácí dvěma různými cestami.
Představte si akcii, která stojí 100 EUR a vyplatí dividendu 3 EUR. V den, kdy se dividenda oddělí od ceny, ex dividend day, cena akcie klesne přibližně o stejnou sumu na 97 EUR. Společnost poslala tu hotovost fyzicky ven ze svého majetku, takže její hodnota logicky klesla přesně o vyplacenou částku. Investor má nyní 97 EUR v akcii a 3 EUR v hotovosti, celkem stále 100 EUR. Vyplacením dividendy nezbohatl, jen se mu část majetku přeměnila z jedné formy na druhou.
Dividenda není výnos navíc kromě růstu ceny. Je to jedna ze dvou forem, jakými se investorovi dostává výnos z podniku. Proto se při seriózním měření výkonnosti vždy počítá total return, pohyb ceny plus dividendy, nikoli pouze samotný cenový graf.
Za dividendou stojí rozhodnutí managementu, co udělat se ziskem, který firma nepotřebuje na svůj vlastní růst. Buď ho reinvestuje do nových projektů, nebo ho vrátí akcionářům, prostřednictvím dividendy nebo zpětného odkupu akcií. Toto rozhodnutí je do značné míry nezávislé na tom, zda je výnos dobrý nebo špatný, pouze ho přesouvá na jinou úroveň. Pokud firma generuje vysokou návratnost na reinvestovaný kapitál (ROIC), vrácení peněz akcionářům je promarněná příležitost. Pokud vysokou návratnost negeneruje, vrácení kapitálu je správné rozhodnutí, investor si ty peníze zhodnotí jinde lépe sám.
Stejná volba se opakuje na vyšší úrovni, úrovni investora. Firma se rozhoduje, zda kapitál reinvestuje nebo vrátí. Investor rozhoduje, co udělá s tím, co mu bylo vráceno, jestli jej znovu investuje, nebo utratí. Dvě nezávislá rozhodnutí na dvou úrovních, firemní a osobní, se stejným důsledkem, každé z nich buď prodlužuje, nebo přerušuje stejnou dráhu složeného úročení.
Cenový graf akcie nebo indexu ukazuje jen polovinu výnosu, tu z růstu ceny. Dividendová část tam úplně chybí, i když se reálně vyplatila a někam přišla. Proto indexy existují ve třech verzích: price index sleduje čistý pohyb ceny, gross total return připočítává dividendy v plné výši, net total return připočítává dividendy po srážkové dani. Tuto třetí verzi sleduje většina akumulačních ETF.
Jak přesně akumulační a distribuční ETF nakládají s dividendou
Rozdíl mezi akumulačním a distribučním ETF není ve výnosu, který fond generuje. Je ve způsobu, co fond udělá s dividendami, které mu vyplatí firmy v portfoliu, než se cokoli dostane k vám.
Když firmy v indexu vyplatí dividendu, fond ji přijme na svůj účet. Strhne se z ní srážková daň na úrovni fondu a zbytek fond čtvrtletně nebo půlročně vyplatí držitelům podílových listů. Peníze přistanou na brokerském účtu jako hotovost. Co se s nimi stane dál, záleží výhradně na investorovi.
U akumulační třídy fond dividendy také přijme a strhne z nich stejnou srážkovou daň. Rozdíl je v dalším kroku, čistou částku neposílá ven, reinvestuje ji zpět do portfolia, v poměru, v jakém drží jednotlivé akcie. Navenek se nic neděje, žádná platba, žádný pohyb na účtu. Změní se jen NAV, čistá hodnota podílového listu, která je od té chvíle o něco vyšší.
Na konkrétním čísle to vynikne. Dva fondy, akumulační a distribuční, oba na stejný index, oba začínají s NAV 100 EUR. Za rok fond vygeneruje 2 % dividendový výnos. Akumulační skončí na NAV přibližně 102 EUR, plus cenový pohyb indexu navrch. Distribuční skončí na NAV přibližně 100 EUR plus cenový pohyb a navíc 2 EUR vyplacené ven. Součet je stejný, jen akumulační ho drží v jednom čísle, distribuční ve dvou. Po dvaceti letech pravidelných výplat je tato mezera mezi NAV akumulační a distribuční třídy téhož fondu už na první pohled viditelná, i když sledují identický index.
U většiny velkých UCITS ETF s irskou domicilací, tedy u převážné většiny fondů dostupných přes evropské brokery, probíhá reinvestice u akumulační třídy automaticky, ve stejný den, aniž by peníze na chvíli ležely mimo trh. U distribuční třídy vzniká cash drag, čas mezi přijetím dividendy fondem a ruční reinvesticí investorem, během něhož ty peníze nevydělávají.
Automatická reinvestice ale není bezpodmínečnou výhrou. Dává méně kontroly, ne více. Někdo dividendy skutečně potřebuje utratit. Jiný chce mít možnost rozhodnout se sám, zda reinvestuje do téhož fondu nebo peníze přesměruje jinam. Distribuční ETF přináší pravidelný přísun hotovosti, kterou lze rebalancovat portfolio, aniž byste museli prodávat to, co právě roste. Prodej rostoucí pozice spouští daň z kapitálových výnosů, pokud není splněn časový test. Dividenda, která přijde sama, tento problém obchází, dá se jím dokoupit právě ta část portfolia, která zaostává, aniž byste se museli něčeho zbavovat.
Třicet let, tři scénáře
Zůstaneme u čísel z úvodu. Investujeme 10 000 EUR jednorázově na 30 let. Celkový výnos je 9 % ročně, rozdělený na 7 % růst ceny a 2 % dividendový výnos.
Scénář A, akumulační ETF. Dividendy se automaticky reinvestují uvnitř fondu, celých 9 % pracuje dál každý rok. Po 30 letech: 132 677 EUR.
Scénář B, distribuční ETF, dividendy si investor poctivě reinvestuje. Za předpokladu, že reinvestice proběhne v den výplaty a bez poplatku, vychází matematicky stejně jako scénář A, 132 677 EUR. Reálná reinvestice má své tření, dny, kdy peníze čekají mimo trh, transakční poplatek při zpětném nákupu. Na třicetiletém horizontu to stojí stovky eur, zlomek toho, o co jde dál. Klíčový bod: pokud dividendu vracíte zpět do trhu, na typu ETF nezáleží.
Scénář C, distribuční ETF, dividendy si investor nechává vyplácet a nereinvestuje. Zde se cesty rozcházejí. Část portfolia, která rostla jen o 7 % cenového zhodnocení, dosáhne 76 123 EUR. K tomu investor za 30 let postupně dostal na účet celkem 18 892 EUR na dividendách, které od okamžiku výplaty dál nezískávaly výnos. Dohromady drží 95 015 EUR.
Rozdíl mezi scénářem A a C je 37 662 EUR, téměř 40 % navíc pro toho, kdo nechal celý výnos běžet bez přerušení.
Po deseti letech je rozdíl 1 239 EUR, snadno přehlédnutelný s mávnutím ruky. Po dvaceti letech 9 148 EUR. Tři čtvrtiny celého rozdílu, 28 514 EUR, vzniknou až v poslední dekádě. Cena za přerušení compoundingu se neplatí ihned. Platí se nejvíce právě v době, kdy už je pozdě to vzít zpět.
Scénář C neříká, že distribuční ETF je horší. Říká jen, že nereinvestovaná dividenda přestává složeně úročit. Někdo ji utrácí záměrně, protože je právě ve fázi čerpání, a v takovém případě to není chyba, ale funkce.
Co compounding vyžaduje, není moudrost. Je to trpělivost.
Compounding si lze představit jako sněhovou kouli. Každý rok naroste o něco větší, a právě proto, že je větší, nabalí na sebe ještě více sněhu v dalším roce, až se z celého procesu stane něco, co působí skoro magicky. Kdo ji uprostřed cesty vezme a odhodí, nezmenší ji jen o kousek. Musí začít budovat úplně novou, od začátku.
Existuje pokušení si myslet, že vyšší výnos je otázka dovednosti, lepšího výběru akcií, lepšího načasování, lepší analýzy. Zkusme si tedy tu samou investici z úvodu, 10 000 EUR, otočit dvěma různými směry.
Pokud by se nám podařilo zdvojnásobit roční výnos z 9 % na 18 % a udržet ho třicet let, skončíme na 1 433 706 EUR. Pokud místo toho necháme výnos na původních 9 %, ale prodloužíme investiční horizont z 30 na 60 let, skončíme na 1 760 313 EUR, více než při zdvojnásobeném výnosu. A přitom udržet 18 % ročně po tři dekády nedokázal téměř nikdo v historii trhů. Prodlužení horizontu o dalších třicet let nevyžaduje žádnou dovednost, jen nezasahování.
Toto je asymetrie, kolem které se točí celý článek. Výnos je z velké části mimo vaši kontrolu. Čas, který dáte penězům na práci, mimo vaši kontrolu není, je to jediná proměnná v celé rovnici, kterou investor ovládá téměř úplně sám.
Cena za to, že tuto proměnnou investor sám poškodí, je vysoká a nelineární. Kdo začne investovat o pět let později, ale jinak investuje identicky, přijde při stejném cílovém datu o 46 446 EUR, tedy o 35 % konečné hodnoty. Kdo začne o deset let později, přijde téměř o 58 %. Odklad není lineární ztráta, je to ztráta právě těch posledních, nejproduktivnějších let, přesně těch, které v grafu z úvodu dělají většinu práce.
Tato asymetrie má i konkrétní bod zlomu, který lze dobře představit na běžnějším případě, někom, kdo investuje pravidelně měsíčně, nikoli jednorázově. Vezměme investora, který začne s 10 000 EUR a přidává 200 EUR měsíčně při 9 % ročně. V prvních letech je hlavním motorem růstu jeho vlastní vklad, 2 400 EUR ročně. Už v pátém roce se situace obrátí, portfolio v hodnotě kolem 31 000 EUR v tom stejném roce samo naroste o více, než kolik do něj investor za dvanáct měsíců vloží. Od té doby většinu práce nedělá spoření. Dělá ji vlastnictví.
Nejlepší důkaz této asymetrie není teoretický. Warren Buffett je dnes bohatší než ve svých padesáti letech, o částku, která tvoří přibližně 95 % jeho celkového majetku. Nezbohatl proto, že by se po padesátce stal lepším investorem, jeho roční výnosy v kariéře výrazně nevzrostly. Zbohatl proto, že stejnou, relativně stabilní míru výnosu nechal pracovat mnohem déle než většina lidí vůbec dostane příležitost.
Charlie Munger to shrnul jednou větou, která by měla viset nad každým investičním rozhodnutím: první pravidlo compoundingu je nikdy ho zbytečně nepřerušovat. Ne proto, že přerušení je vždy chybou, viděli jsme ve scénáři C, že někdy je to záměr, ale proto, že každé přerušení má cenu, která se neplatí hned. Platí se na konci, když už je pozdě.
Nejde o to, které ETF je lepší, ale v jaké fázi jste
Nereinvestovaná dividenda přestává compoundovat, to je matematický fakt bez ohledu na důvod přerušení. Otázka na závěr nezní, zda je akumulační ETF objektivně lepší. Zní, v jaké fázi investičního života se právě nacházíte, protože od toho se odvíjí, zda je přerušení compoundingu chyba, nebo záměr.
Fáze budování kapitálu
Od prvních investovaných eur až do období, kdy člověk ještě aktivně pracuje a investiční příjem nepotřebuje na běžné výdaje. Zde nemá smysl, aby jakékoli peníze z portfolia odcházely ven, byť jen dočasně. Každé euro má před sebou ještě desítky let na to, aby prošlo křivkou, která většinu své práce odvede až v poslední třetině. Akumulační ETF je tu přirozenou volbou, odstraňuje jedno rozhodnutí, na které by jinak člověk musel dávat pozor čtyřikrát ročně, riziko, že dividendu utratí místo toho, aby ji reinvestoval.
Fáze konsolidace
Portfolio má rozumnou velikost, příjem ze zaměstnání stále pokrývá výdaje, investor začíná uvažovat nad horizontem a rizikem. Volba mezi akumulačním a distribučním ETF je zde do velké míry jedno, pokud si investor dividendy poctivě reinvestuje sám. Někdo ji přesto zvolí záměrně, chce kontrolu nad cash flow, testuje, jaké je žít z pasivního příjmu, nebo jednoduše ze psychologických důvodů rád vidí pravidelný příjem na účtu.
Fáze přechodu k čerpání
Práce ubývá, příjem klesá nebo končí, portfolio přestává být číslem na obrazovce a stává se zdrojem, z něhož se bude skutečně žít. Investor už nechce, aby celý výnos běžel dál bez přerušení, chce, aby mu část pravidelně odcházela ven, a dělá to záměrně. Toto je moment, kdy distribuční ETF přestává být o nedisciplinovanosti a stává se nástrojem.
Fáze čerpání, důchod
Portfolio primárně generuje příjem. Stejný efekt jako distribuční ETF lze dosáhnout i akumulačním, pravidelným prodejem potřebného počtu podílů, systematickým výběrem. Tato cesta je v českém daňovém kontextu často výhodnější, prodej po roce držby realizuje kapitálový výnos, který může být osvobozen od daně, vyplácená dividenda se průběžně zdaňuje. Distribuční ETF má oproti tomu výhodu, kterou nelze podceňovat, je psychologicky jednodušší. Platba přijde automaticky, bez rozhodování, kolik podílů prodat a kdy, což pro mnoho lidí v důchodu znamená méně stresu a méně prostoru pro chyby z paniky při poklesu trhu.
Akumulační a distribuční ETF nejsou dva produkty různé kvality. Jsou to dva nástroje pro dvě různé otázky. Když investor buduje kapitál, otázka je, jak co nejvíce omezit vlastní zásahy do compoundingu. Když kapitál čerpá, otázka zní, jak z něj co nejefektivněji a nejpohodlněji vybírat. Volba mezi akumulačním a distribučním ETF je jeden z nástrojů k odpovědi na druhou otázku, ne rozsudek o tom, který je lepší.
Další novinky ze světa investování.
Akcie společnosti můžete koupit ZDE.
